Odplenkování u dvojčat
Dva nočníky, žádné pleny a nervy z oceli
S dvojčaty je skoro všechno dvakrát.
Dvakrát víc starostí, dvakrát víc práce, dvakrát víc oblečení a dvakrát víc louží na podlaze. A odplenkování? To samozřejmě nebylo výjimkou.
S odplenkováním jsme začali zhruba kolem jejich dvou let. Nijak vědecky naplánované, spíš jsme si prostě řekli, že to zkusíme. Začali jsme klasicky, přes den a když jsme byli doma. Děti běhaly bez kalhot a bez plíny a my doufali, že to nějak dopadne.
Koupili jsme nočníky ve tvaru malého záchodu, dokonce měly i čudlík na "spláchnutí". A to byla teda paráda. Jakmile se podařilo se vyčůrat, dítě si mohlo samo "spláchnout", což byl obrovský zážitek. Najednou to nebyla povinnost, ale skoro zábava. Spláchnutí bylo ,,za odměnu", spláchlo se vždycky po vyčůrání.
Začátky se samozřejmě neobešly bez nehod. Na to jsem ale byla připravená a vždycky někde za rohem stál kýbl s mopem. Bylo potřeba dětem pořád dokola vysvětlovat, že plínu už na sobě nemají a že když se jim chce čůrat, musí na nočník. Trpělivost byla klíčová. Hodně trpělivosti. A kdykoliv se to povedlo, přišla přehnaná oslava.
Tleskali jsme, jásali, radovali se. Děti si dokonce navzájem tleskaly. Upřímně, musela jsem u toho vypadat jako blázen. Seděla jsem nad plným nočníkem a s velkým "hurááá" tleskala o sto šest. Ale víte co? Fungovalo to. Děti byly pyšné, měly radost a chtěly to zkusit znovu. Bylo roztomilé, jak si tleskaly i vzájemně, když se to jednomu z nich povedlo, druhý jásal a tleskal.
Když jsme zvládli fungování doma bez plín, začali jsme chodit ven taky bez nich. Ze začátku jen na krátké procházky, abychom to případně neměli daleko při rychlém návratu. Pamatuju si, že to vycházelo na zimu, takže děti byly hezky zabalené v zimních kombinézách. A okolí samozřejmě reagovalo.
"Ty jo, ty jsi ale odvážná… co když se počůrají?"
To mě nechávalo mě to úplně klidnou a spíš jsem se pozastavovala nad těmahle dotazama. Říkala jsem si, že když se to nepovede, tak se svět přeci nezboří. Půjdeme domů, dítě vykoupu, kombinézu vyperu. Neviděla jsem v tom žádný problém. A možná i díky tomu klidu se nám venku žádná nehoda nestala.
Postupem času už to přes den šlo skvěle. Na noc jsme ale ještě nějakou dobu plínu nechávali. Netlačili jsme na to. Když jsme si ale začali všímat, že ráno jsou plíny většinou suché, rozhodli jsme se ji na noc sundat.
Občas jsem měla pochybnosti. Hlavně když děti před spaním víc pily. V takových dnech jsem je zkrátka než jsem šla spát, jemně vzbudila, posadila na nočník, dítě se vyčůralo a já ho zase uložila. A jelo se dál.
Musím tu zopakovat to, co už jsem psala v jiném článku – naše děti byly (a jsou) velcí milovníci spánku. Tohle krátké vyrušení je vůbec nerozhodilo. Neprobralo je to natolik, aby pak nemohly spát. Prostě se vyčůraly a spaly dál, jako by se nic nestalo. Toto bych asi nezkoušela u dítěte, které i po krátkém probuzení zůstává dlouho vzhůru a jen tak pak neusne.
Odplenkování u dvojčat pro nás nebylo o tabulkách, termínech ani o tom, že by to "muselo jít". Bylo hlavně o klidu, respektu a přijetí toho, že nehody k tomu prostě patří. Ano, byly dva nočníky, dvakrát víc hlídání a dvakrát víc tleskání. Ale taky dvakrát víc radosti, když se to povedlo.
Neřešila jsem, co si myslí okolí, jestli je zima vhodná doba nebo jestli už "by měli". Řídila jsem se hlavně dětmi a vlastním pocitem. A ukázalo se samozřejmě, že když je máma v klidu, jsou v klidu i děti.
Každé dítě má své tempo. A u dvojčat to platí dvojnásob. Jasně, že jednomu to půjde třeba dřív než druhému, to že jsou dvojčata neznamená, že jsou naprosto stejný. Pokud můžu dát nějakou radu na konec, pak je to tahle: netlačte, neporovnávejte a klidně si u toho připadejte trochu jako blázen. Ať dřív nebo později, naučí se to každé dítě.