Očkování dětí

Jedno očkování, tisíc názorů a máma, co si musí najít vlastní cestu 

Vím, že tímto článkem otevírám ožehavé téma. Možná jedno z těch, u kterých má skoro každý pocit, že k němu musí něco říct. Očkování dětí totiž není jen položka v očkovacím průkazu. Je to téma, které v sobě nese strach, zodpovědnost, důvěru v lékaře, pochybnosti, internetové diskuze, dobře míněné rady okolí /často nevyžádané) a někdy i nepříjemný tlak z obou stran.

Ať už se člověk rozhoduje jakkoliv, většinou za tím není lehkovážnost. Je za tím snaha udělat pro svoje dítě to nejlepší. Jenže právě v tom je ten háček! Každý vám tvrdí, že "to nejlepší" je něco jiného.

Jedna maminka řekne, že očkování vůbec neřešila, protože věří pediatrovi. Druhá vám pošle tři odkazy, pět diskuzí a ještě doporučí, ať si to hlavně pořádně nastudujete. Třetí má špatnou zkušenost. Čtvrtá vás uklidní, že jejich dítě nemělo vůbec žádnou reakci. A vy uprostřed toho všeho sedíte s očkovacím průkazem v ruce a říkáte si: dobře, a co si z toho mám vzít já?

Nechci tady nikoho přesvědčovat, poučovat ani strašit. Nejsem lékař a tenhle článek nemá nahrazovat rozhovor s pediatrem. Chci jen napsat, jak jsem to celé vnímala já a jak jsme se ohledně očkování rozhodli my.

První kapitola sama o sobě jsou povinná očkování. U těch jsem upřímně nikdy moc neřešila, jestli děti očkovat nechat, nebo nenechat. Jsou povinná, patří do očkovacího kalendáře, a tak jsme je prostě absolvovali.

Neznamená to, že jsem šla úplně naslepo. Zajímalo mě, proti čemu která vakcína vlastně je, kdy se očkuje, jak často se přeočkovává a co můžu případně čekat po očkování. Spíš ze zvědavosti a z potřeby vědět, co se děje. Ne proto, že bych chtěla s pediatrem bojovat, hledat skuliny nebo u každé injekce držkovat.

V tomhle jsem to měla nastavené poměrně jasně: povinná očkování jsou povinná z nějakého důvodu a osobně si myslím, že je dobře, že to tak je. Beru to jako součást péče o dítě, podobně jako preventivní prohlídky. Možná ne vždy příjemnou, možná pro mámu emočně náročnou, ale pořád důležitou.

Pak je tu ale hromada dobrovolných očkování. A právě u těch už podle mě přichází ta část, kdy si každý rodič musí rozhodnout sám. Znovu chci ale zdůraznit jednu věc: tenhle článek je jen můj osobní názor a moje zkušenost. Není to žádný návod, co je jediné správné. Není to doporučení, které musí platit pro všechny. A rozhodně tím nechci říkat, že kdo se rozhodne jinak, rozhodl se špatně. Každé dítě je jiné, každá rodina je jiná a každý rodič si nakonec musí najít cestu, se kterou dokáže být v klidu.

Meningokok

U nás bylo první opravdu důležité dobrovolné očkování proti meningokokovi. A tady jsem vlastně neměla moc o čem přemýšlet.

Naše malá holčička totiž měla kdysi podezření na meningokoka. A já bohužel vím, jaké to je, když jedete s dítětem do nemocnice a hlavou vám běží myšlenky, které jsou naprosto šílené. Když nevíte, co přesně se děje. Když čekáte na výsledky. Když se bojíte zeptat nahlas, ale uvnitř vás napadne i to nejhorší: vrátíme se ještě všichni domů?

Tenhle strach se nedá moc dobře popsat někomu, kdo ho nezažil. A vlastně bych ho nikomu ani nepřála. Je to takový ten moment, kdy se vám během pár minut úplně zastaví svět. Najednou neřešíte práci, nepořádek doma, nevyprané prádlo ani to, co bude k večeři. Řešíte jen jedno jediné — aby vaše dítě bylo v pořádku.

Rotaviry

Další dobrovolné očkování, pro které jsme se rozhodli, byly rotaviry. Nešla jsem do toho s pocitem, že jsem si přečetla celý internet a teď přesně vím, co je nejlepší. Spíš naopak. U některých věcí je podle mě dobré mít lékaře, kterému důvěřujete, a umět si nechat poradit. A my máme v tomhle směru štěstí. Naše pediatrička nám očkování proti rotavirům doporučila, vysvětlila proč, a nám to dávalo smysl.

Rotaviry jsem vnímala hlavně jako něco, co dokáže malé dítě opravdu hodně potrápit. Horečky, zvracení, průjmy, riziko dehydratace — a u miminek obzvlášť. Není to jen "nějaká střevní viróza", kterou člověk za dva dny přejde. U malých dětí může mít průběh velmi nepříjemný a v horších případech může skončit i hospitalizací.

A možná právě proto, že děti byly ještě malé, jsem nechtěla čekat, až si tím projdeme na vlastní kůži. Pokud existovala možnost snížit riziko těžšího průběhu, dávalo nám smysl ji využít.

Znovu ale platí to samé: je to jen naše zkušenost a naše rozhodnutí. Někdo rotaviry neřeší vůbec, někdo se rozhodne jinak, někdo dá na jiného lékaře. U nás to bylo jedno z těch očkování, u kterého jsme si řekli: ano, doporučení pediatričky nám dává smysl. A tak jsme do toho šli.

Žloutenka typu A

Další dobrovolné očkování, pro které jsme se rozhodli, byla žloutenka typu A. Tady pro mě hrála velkou roli hlavně školka a dětský kolektiv.

Žloutenka typu A je ta známá "nemoc špinavých rukou". A i když doma můžete děti učit, aby si myly ruce, nesahaly si pořád do pusy a neolizovaly všechno, co najdou, ve školce nad tím prostě nemáte kontrolu. Děti jsou děti. Hrají si spolu, sahají na stejné hračky, občas si půjčí něco, co by si půjčovat nemusely, a hygiena je sice důležitá, ale u malých dětí nikdy není stoprocentní.

Právě proto jsme o očkování proti žloutence typu A začali víc přemýšlet ve chvíli, kdy se děti začaly blížit většímu dětskému kolektivu. Nebylo to jedno z těch očkování, které bych řešila hned po narození, ale rozhodnutí přišlo spolu s přijetím do školky.

Klíšťová encefalitida

Poslední dobrovolné očkování, pro které jsme se rozhodli, je očkování proti klíšťové encefalitidě. Na zahradě klíšťata díky udržovanému nízkému trávníku nemáme, ale děti běhají všude možně. Na louce, v lese, jezdí na výlety do přírody a na tábory. Ne že bychom doma žili v panice z každého klíštěte, ale proto, že některé věci se podle mě vyplatí řešit dopředu. Klíště si člověk může přinést z úplně obyčejné procházky a u dětí je venkovní život prostě součást dětství a myslím, že je fajn se tomu prostě vyhnout.

Nevýhoda dobrovolných očkování: peníze a administrativa 

Co mi ale u dobrovolných očkování přijde jako velká nevýhoda, je jejich finanční náročnost. 

Když se rozhodnete pro dobrovolné očkování, neplatíte u dvojčat jednu vakcínu, ale dvě naráz. Takže částka, která už u jednoho dítěte nemusí být úplně malá, se vám u dvojčat automaticky násobí dvěma. A to už je v rodinném rozpočtu znát.

Jestli se nemýlím, pojišťovna nám nikdy neuhradila celé očkování, ale vždy jen nějakou část. Samozřejmě i za to je člověk rád, protože každá koruna se počítá, ale pořád je potřeba počítat s tím, že dobrovolná očkování můžou být pro rodiče finančně dost náročná.

A pak je tu ještě ta praktická stránka, která mě osobně taky nebavila. Nejdřív řešíte recept, potom vakcínu osobně vyzvedáváte v lékárně. Následně se ji snažíte nezapomenout doma v lednici a nesete ji k pediatrovi a pak ještě vyřizujete proplacení u pojišťovny. Není to nic, co by se nedalo zvládnout, ale je to další kolečko navíc. Další formuláře, účtenky, žádosti, hlídání termínů a papírů.

Reakce po očkování

Co se týče reakcí po očkování, u našich dětí jsme naštěstí nikdy nepozorovali nic významného nebo neobvyklého. A za to jsem opravdu ráda, protože člověk si může tisíckrát říkat, že to bude v pořádku, ale stejně po očkování děti víc sleduje a řeší každou změnu.

I tady jsme hodně dali na doporučení naší pediatričky. Když nám u některého očkování řekla, že jim máme raději před spaním dát Nurofen, protože reakce může být nepříjemnější, udělali jsme to a byl klid.

Když se zpětně snažím vybavit, jaké reakce děti po očkování mívaly, nenapadá mě nic dramatického. Občas zvýšená teplota, větší únava, větší potřeba mazlení nebo uplakanost v den očkování. Takové to, že člověk vidí, že dítě není úplně ve své kůži, ale zároveň nejde o nic, co by nás vyděsilo.

Většinou jsme si ten den udělali klidnější režim. Žádné velké plány, žádné návštěvy, žádné zbytečné akce. Jen být doma, sledovat je, dát jim prostor odpočívat a být po ruce, když potřebovaly pochovat nebo jen víc mámy než obvykle.

Očkování je za mě jedno z těch témat, ve kterých se člověk může velmi snadno ztratit. Povinná očkování jsme brali jako samozřejmost, u těch dobrovolných jsme se rozhodovali podle toho, co nám dávalo smysl, podle doporučení naší pediatričky a podle vlastních zkušeností.

Neříkám, že naše cesta je jediná správná. Je jen naše. Každý rodič má jiné obavy, jiné zkušenosti a jiné dítě. Ať už se rozhodujete jakkoliv, myslím, že nejdůležitější je mít informace, lékaře, kterému důvěřujete, a udělat rozhodnutí, se kterým budete vnitřně v klidu.