Meningokok: závažné bakteriální onemocnění

Okamžik, kdy jsem se bála, že můžeme přijít o naše dítě

Jsou chvíle, které se do člověka zapíšou jinak, než všechny ostatní. Ne jako vzpomínka, ale jako otisk. Jako stopa, která se objeví vždycky, když se na ni podívám z jiného úhlu. A jeden takový den jsme zažili i my.

Jednou v noci měla naše holčička, která v té době neměla ani půl roku, nějaké trápení. Někdy kolem půlnoci začala plakat a nešla utišit. Zkoušela jsem všechny triky, na které jsem během našeho půlročního soužití přišla a některý z nich vždycky zafungovaly. Jenže teď nepomáhalo nic. Její malý bráška spinkal úplně klidně, ale holčičku jsem prostě neutišila. Celou noc jsem ji nosila na ruce, povídala si s ní, ptala se jí, co ji trápí, že opravdu nevím, jak ji mám pomoct, jako bych čekala, že mi najednou v půl roce začne vyprávět, co ji kde bolí. 
Noc jsme všichni nějak přečkali, k ránu se mi zdála klidnější, ale možná to bylo tím, že po proplakané noci musela být vyřízená ještě víc než já. Zatímco si ráno její bráška ládoval pupíček mlékem, ona ho odmítla, nedostala jsem do ní nic. Tak jsem ji chtěla přebalit s tím, že pak vymyslím, co budu dělat, zda nezkusit pediatričku, aby se na ní podívala. Když jsem ji sundala pyžámko, tak jsem se dost zarazila, na nožičkách měla podivné flíčky, jakoby vyrážku. Tak to už bylo jasné, že k pediatričce jedeme okamžitě. Připravili jsme teda obě děti k odjezdu a vydali se do ordinace. Jelikož máme zbytek naší rodiny poměrně daleko, cca hodinu cesty, museli jsme všude jezdit s oběma dětmi.
Jeli jsme k doktorce a netušili jsme, že tam přijde šok, na který se nedá připravit. Naštěstí nebylo v ordinaci moc dětí, takže jsem šli poměrně rychle na řadu. Doktorka se podívala na našeho malého pacienta a já v tu chvíli zaznamenala v ordinaci neklid, rozruch, takové to dusno co visí ve vzduchu. Tušila jsem, že něco není dobře, něco se děje.

A pak nastal okamžik, který bych nepřála nikomu. Paní doktorka se na nás podívala a začala nám vysvětlovat, jak je velice důležité, abychom jeli okamžitě domu, zabalili nejdůležitější věci pro mě a pro dceru a jeli do Prahy na Bulovku, že má podezření na meningokoka! V tu chvíli jakoby se svět kolem mě zastavil. Pátrala jsem v paměti, co všechno o meningokokovi vím, Fleky na končetinách, amputované končetiny dětí, v nejhorším případě smrt.
Najednou jsem si uvědomila, jak moc samozřejmě bereme to, že jsou naše děti zdravé. Jak moc věříme, že zítra bude stejné jako dnes. A jak rychle se tahle jistota může rozpadnout.
Doma jsem házela do tašek bez rozmyslu co mi přišlo pod ruku, stejně jsem nějaké věci zapomněla, hlavně abych měla vše pro malou aspoň na jeden nebo dva dny, pak se to nějak vyřeší.
Cestu do Prahy mám v mlze, celou jsem ji probrečela.  Po příjezdu na Bulovku začal kolotoč, různá vyšetření, odběry krve, u kterých naše malá holčička moc nereagovala. Už delší dobu odmítala mléko, nespala, asi ji dohnalo celkové vyčerpání a já o to víc začala panikařit. Když jí sestra začala odebírat krev, ona jenom oddaně ležela, bez pohnutí, bez jediné reakce. Připadala jsem si v tu chvíli strašně zoufalá a chtěla jsem nějak pomoct, jakkoliv, hlavně aby všechno dobře dopadlo. Ubytovali nás na pokoji, kde jsme byly jen my dvě. 

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla v pokoji a pozorovala mojí malou holčičku, o kterou jsem se tak strašně bála. Jestli to byly minuty, hodiny, nevím. Partner s druhým dvojčetem byli stále s námi. Pak konečně přišly výsledky, Jakmile nám doktor vše vysvětlil, cítila jsem, jak se mi vrací půda pod nohama a obrovský kámen mi spadl ze srdce. Nešlo o meningokoka, holčička měla těžký zánět močových cest a ledvin a flíčky na končetinách byly nějaká její individuální reakce těla na zánět. Snažila jsem si všechno urovnat v hlavě. Zánět ledvin, to zvládneme, to dáme, hlavně že to není meningokok! Ještě jsme ale zdaleka neměli vyhráno. Čekal nás sedmi nebo desetidenní pobyt v nemocnici, kdy malá dostávala antibiotika přímo do žíly. To byly chvíle na které nikdy nezapomenu. 
Vždycky přišla sestřička s malým přístrojem, malou krabičkou, která měla pouštět antibiotika přes kanylu přímo do hřbetu té malé ručičky. S léčbou jsme začali okamžitě a pokud do té doby byla malá naprosto apatická, tyhle chvíle mi rvaly srdce. Malá křičela, hodně křičela a plakala, bolelo jí to. V jednu chvíli jsem zjistila, že to má špatně napíchnuté a místo aby jí to proudilo do žíly, dělala se jí vedle kanyly obrovská boule. Kanyla se musela znovu zavádět. Neznám nic zoufalejšího, než když člověk musí koukat na svoje dítě, které trpí. Kolikrát jsem si v nemocnici pobrečela s ní, brečela jsem nad naší situací, nad tím, jak ji to bolí a že jí nemám jak pomoct. Nejhorší byly večery, byla jsem zvyklá trávit je doma s partnerem a dětmi a najednou jsme byly jen my dvě, samotné, zavřené v nemocničním pokoji a všude kolem bylo příšerné ticho. Jakoby se zastavil čas, neuvěřitelně se to vleklo. Zároveň jsem byla samozřejmě vděčná, že opravdu nejde o meningokoka, protože těch pár hodin, co jsme v tomto přesvědčení žili, byly opravdu šílené. I takhle bylo ubíjející, koukat se na ni, jak leží v té malinké postýlce se mřížemi proti vypadnutí, v té malé baculaté ručičce napojená kanyla.
Nad vodou mě držely zprávy z domova, které nám kluci posílali, jak spolu válčí. Partner, který do té doby ani nevěděl, kde v dětské skříni najde pyžámka byl na všechno najednou sám a musel to zvládnout. Myslím, že si spolu nakonec užili i spoustu veselých chvilek, na které do teď partner vzpomíná.

Když zabrala antibiotika, začala malá zase pít. Ale velmi pomalu. Celé dny jsem se snažila do ní dostat co největší množství tekutin, několikrát za den jsem chodila na chodbu do kuchyňky ohřívat umělé mléko, které jsem pak zase po dalším neúspěšném pokusu vylévala do umyvadla. Pamatuji si na ty chvíle radosti, když se mi do ní podařilo dostat zase o trochu víc mléka než předešlý den. Kluci nás jezdili navštěvovat, jak jen to šlo. Vlastně ani nevím, co jsem tam celý dny dělala, většinu dne opravdu zabralo krmení holčičky a pak odebírání vzorků moče do zkumavky. Jestli nikdo ještě nepotřeboval malému miminku odebrat vzorek, vysvětlím v rychlosti, v čem spočívá. Akce to totiž byla někdy na hodinu, nebo dvě. Jako první se dá miminku pořádně napít, pak rozepnete plínku a se zkumavkou čekáte a čekáte. Dny, kdy malá moc nepila, jsem takhle čekala dlouhé hodiny, ale nechtěla jsem promeškat ten okamžik a chtěla jsem, abychom výsledky dostali co nejdříve. Takže jsem jen seděla u postýlky a pečlivě malou sledovala.
Musím tedy říct, že si nepamatuji jedinou chvíli, kdy by na nás v nemocnici nebyl někdo hodný, všichni se nám snažili pomoct, utěšit a vyjít vstříc. Jak sestry, tak doktoři.
Po zhruba těch sedmi nebo deseti dnech, po spoustě vyšetření a po dalších a dalších odběrech krve, přešla malá pomalu na antibiotika v sirupu a to pro nás znamenalo jediné, vracíme se domů. Naše malá princezna byla opravdu maličká a naštěstí si nic z toho nepamatujeme. Vždy když jedeme kolem Bulovky, tak si o tom povídáme.
V těch chvílích, kdy jsem seděla v tichém nemocničním pokoji, jsem si znovu uvědomila, jak jsou děti vlastně malé skořápky. Křehké, zranitelné, a přitom tak statečné. A jak rychle se může všechno změnit. Jak málo stačí, aby se svět převrátil vzhůru nohama. A srdce mě bolelo při pomyšlení na rodiče, kteří takové chvíle prožívají nejen pár hodin, ale i týdny nebo měsíce. Protože nic na světě není pro rodiče těžší, než když se něco děje jejich dítěti.