Režimy dětí: všemi kritizované, námi zachraňující

Další ožehavé téma byl režim dětí. Jediné, co jsem si z příručky o dvojčatech opravdu vzala — a co mi zachránilo zdravý rozum — byl právě režim. Podle příručky jsem se měla naučit děti sjednotit. Ze začátku mi to samotné přišlo příliš náročné, možná až drsné. Ale nakonec nás to zachránilo. A hodněkrát, když se o tom bavím s kamarádkami, musí mi dát za pravdu, že tohle bylo jedno z nejlepších rozhodnutí.

I když vím, kolikrát mnou opovrhovaly, nechápaly mě a neodpustily si své jízlivé poznámky typu: "No jo, ty její režimy…" A víte co? Teď jsem na sebe i na partnera neskutečně pyšná. Že jsme se nenechali okolím zviklat. Že jsme si tvrdě šli za svým, i když to bylo leckdy nepříjemné, únavné a náročné — pro nás i pro děti.

Ale díky tomu jsme dnes úplně jinde než ty kamarádky či rodinní příslušníci, kteří měli vždycky jasno, všechno věděli nejlépe, neustále chodili se svými nevyžádanými radami, ale nikdy nebyli v naší kůži. Někdy to byl opravdu boj, stát si za svým.

Probereme si to od začátku:

V režimu dětí mi nejvíce pomohlo krmit je ve stejnou dobu, uspávat je ve stejnou dobu a hlídat, aby spaly podobně dlouho. To znamená, že když usnuly a jedno dítě se vzbudilo, druhé jsem nechala spát jen chvilku — třeba dalších patnáct nebo dvacet minut — a pak jsem ho vzbudila také.

Opět jsem slyšela spoustu názorů, jak je to strašné, že vlastní dítě nenechám vyspat. Ale co má dělat máma, které jedno z dvojčat spí hodinu a druhé tři? To pak bude mít děti tak rozhozené, že to snad nikdy nedá dohromady..

Spát jsem je dávala vždycky v určité hodiny — dopoledne třeba v deset, odpoledne ve tři — bez ohledu na to, kdy se ráno vzbudily. Žádné počítání, že dítě vstalo v tolik a tolik, takže teď musí být tři hodiny vzhůru a pak teprve spát. Vždyť pak chodí spát každý den jinak, protože se každý den jinak vzbudí, takže ve finále jde jednou dopoledne spát v 9, podruhé třeba v 11. A ač si jeho máma myslí, že má dítě svůj řád, má vlastně ze spánku neskutečný chaos.

Vím, že mě sousedky za zády pomlouvaly, že jsem "pošuk", že jsem na ty svoje režimy ujetá. A já se cítila odstrčená, zesměšněná, jako ta divná, co to dělá jinak.

Ale na konci tohoto článku si shrneme, proč jsem vlastně nemohla udělat lépe.

Se spánkovým režimem konkrétně dětí souvisí ještě dvě věci. Zaprvé — třeba na rodinné dovolené s dalšími příbuznými jsem často slyšela, že když chci, aby děti ráno déle spaly, mám je večer dát spát později. Logicky prý posunou spánek a ráno si přispí.

Tak to je, přátelé, u našich dětí jeden velký omyl.
U nás platí, že čím později je dám spát, tím horší je následující den. Nejenže nevstanou později — vstanou úplně stejně — ale výsledkem těchto pokusů je jen nevyspané, přetažené dítě, které celý den kňourá, nedokáže zabrat při odpoledním spánku, protože je už úplně "přetažené", a tím pádem mají zkaženou náladu i rodiče, jsou unavení a nešťastní… a vlastně celé rodinné osazenstvo s nimi. Nevyspalé dítě rovná se peklo na zemi. Jednou jsem se situaci snažila naší příbuzné vysvětlit, ale pak jsem se to naučila neřešit. Naučila jsem se její nevyžádané rady přijímat bez reakce. Spokojené byly obě strany a byl klid.

A druhá věc, kvůli které jsem si vyslechla, jak jsem hrozná, že mi našich dětí není líto, jak je skoro dokonce týrám a budou mít psychickou újmu je styl, jakým je uspáváme.

Naše uspávání totiž tkví v tom, že je neuspáváme nikdy. Měly jsme před spaním vždycky nějaké rituály přizpůsobené věku dítěte. Když jim bylo půl roku, zařídili jsme si s partnerem ložnici a děti spaly v samostatném pokoji naproti nám. Když to ještě byla úplně malá miminka, pouštěli jsme jim před spaním ukolébavky z nějakého plyšového stvoření. Postupem času jsme přecházeli třeba na čtení pohádek. Vždycky pak ale šly do svých postýlek a měly usínat samy. 

Občas to bylo opravdu náročné. Jedno nebo druhé spát nechtělo a my jsme za nimi museli opakovaně chodit a pokládat je zpátky do postýlek. Někdy to šlo bez problému, jindy se vztekali nebo plakali, ale my jsme byli neústupní.

Samozřejmě jsme si mockrát vyslechli názory, že se k nim nechováme nejlépe, že ty děti "strádají". Nemyslím si. Naše děti měly tolik lásky, kolik jsme jim jen mohli dát, a projevovali jsme jim ji od úplného narození. Učili jsme je, že maminka s tatínkem je milují nejvíc na světě, že tu pro ně vždycky budeme.

Ale dětská postýlka je prostě pro dítě. A uspávání držením za ruku nebo neustálým vracením se k nim by pro ně bylo jen rušivým elementem. Chtěli jsme, aby věděly, že jsou v bezpečí, že jsme nablízku – ale že usínání je jejich prostor, jejich rituál, jejich klid.

Tohle je věc, za kterou jsem nesmírně vděčná – že jsme vytrvali a zvládli to. Výsledkem je, že obě děti, dnes už téměř sedmileté, mají každý svůj samostatný pokoj, svoje malé království, svoji postel, ve které se cítí pohodlně a útulně.

Děti spí opravdu celých dvanáct hodin každou noc. Spí samy, nebojí se, nechodí k nám v noci do manželské postele. Přijdou jen tehdy, když je nějaký problém – nemoc, špatný sen, potřeba obejmout. A to je přesně ten prostor, který jim rádi dáme.

Nejvíc mě potěšilo, když třeba Ondra sám prohlásil, že se těší do postýlky, protože je unavený a chce si tam sám odpočinout. Dokázali jsme u obou dětí vybudovat pocit, že spát samo je něco naprosto normálního. A dnes se spíš podivují, když jim nějaký kamarád řekne, že ještě v sedmi letech spí s maminkou.

Je to samozřejmě věc každého. Někdo to tak má rád, někdo to tak potřebuje. Ale mně osobně to v pořádku nepřijde, a tak jsme se zařídili jinak.

Nedávno za mnou přišla sousedka – ta sousedka, která moje praktiky kritizovala a přirovnávala je k trápení dětí – a sama přiznala, že to tak měla dělat od začátku. Mají téměř devítiletého syna a pětiletou holčičku a obě děti v noci chodí k nim do postele. Uspat je zvládnou v jejich pokojíčku, ale dlouze, namáhavě, hodiny ležící vedle nich, hladící je po ruce. Kolem půlnoci je ale mají zpátky v posteli. A sama uznává, že je to někdy hodně únavné a vyčerpávající. Nikdo se pak pořádně nevyspí.

Případným rýpalům bych chtěla vzkázat, že naše děti moc dobře vědí, že jsme tu vždycky pro ně. Když mají v noci špatný sen, buď zavolají, nebo přijdou, a vědí, že je obejmeme, pohladíme, doprovodíme zpátky do postýlky, povíme si o tom zlém snu, pomazlíme se… a dítě v klidu usíná. Milované úplně stejně jako jakékoli jiné dítě, které spí neustále v posteli rodičů.

Naše děti láskou opravdu nestrádají. Dostanou jí tolik, kolik jen chtějí — a možná ještě o kousek víc.