Únava s dvojčaty

Mateřství dvojčat je krásné, ale zároveň občas extrémně náročné. A o tom se veřejně mluví tak strašně málo! Všude jen vidíme fotky spokojených miminek, usměvavých maminek a nikde jsem se předtím nedočetla o tom, že maminky také můžou jet na hraně svých sil. Proto bych tuto hranici chtěla probourat a popsat dvě své zkušenosti s psychickým vyčerpáním z prvních měsíců s dvojčaty. Nepíšu to proto, abych si stěžovala, nebo chtěla politovat, ale aby se žádná máma necítila slabě, nebo mimo, kdyby se to stalo i jí. Mě by určitě pomohlo, kdyby mi na začátku někdo řekl, že to někdy bude setsakra těžké, ale že to určitě dám, že je to jen přechodné období.

Únava u dvojčat není jen o nevyspání. Je to spíš dlouhodobý provozní režim, kdy jedete na pozadí jako starší notebook, fungujete, ale občas se seknete. Únava má zvláštní vlastnosti, je nenápadná, ale vytrvalá. Protože se nehroutíte, nepadáte únavou na zem, ale prostě jedete, okolí má pocit, že je všechno v pohodě. Jenže to není jen o fyzické únavě, je to i zátěž mentální, kdy maminku vyčerpává řešení drobných úkolů, rozhodnutí, několikrát za den přepočítává logistiku, do toho se zapojí nějaké ty výčitky, že nezvládá vše tak, jak by chtěla. Já si pamatuji dvě své takové větší psychické vyčerpání, o které bych se s vámi chtěla podělit. Obě u mě přišla zhruba v prvním půlroce života našich dvojčat, tedy asi v tom opravdu nejtěžším období. Teď se tomu opravdu jen směji a překvapuji tím i své okolí a rodinu, která o tom třeba ani nevěděla. Obě situace nastaly bez jakýchkoliv předchozích varovných signálů, že je něco špatně a že pokud nezpomalím, nebo si neřeknu o pomoc, nemusí to dopadnout dobře.

Jednu neděli měli partnerovi prarodiče oslavu narozenin v restauraci, která se nacházela hodinu a půl cesty od našeho domu. Dětem byly v té době asi 2 měsíce. Cesta tam proběhla naprosto v klidu, na místě jsme si to docela užili, protože tu bylo hodně rodinných příslušníků, kteří si chtěli děti pochovat, pomazlit a projet se s kočárem. Po cestě domů jsem večer řídila já, aby si partner mohl s prarodiči alespoň připít. Pro děti už byl ale den hodně dlouhý a asi patnáct minut od domu začaly brečet, oba najednou a nebyly k utišení. Mě ten dvojí usedavý pláč drásal srdce a nervy. Kousla jsem se, dojela domu a když jsme vyndali z auta vajíčka s dětmi a postavili je doprostřed obýváku, tak to přišlo. Jak kdyby někdo zmáčknul na mém těle tlačítko na zhroucení. Začala jsem brečet, klepat se a neustále dokola jsem opakovala, že jestli nás tu partner druhý den nechá a pojede do práce, tak tu zaručeně všichni umřeme. Špatně se to popisuje někomu, kdo to sám nezažil a věřím, že je spoustu lidí, co mě ani nepochopí. V tu chvíli jsem ale byla opravdu přesvědčená o tom, že to nedám, že se nedokážu postarat o sebe, natož o ně dva. Že už v noci nevstanu, abych je nakrmila, připadala jsem si opravdu hrozně. Pamatuji si, že partner jenom stál, koukal na mě a opravdu vůbec nechápal, co se děje. Co se během těch pár vteřin změnilo. Nechala jsem děti v obýváku s partnerem a šla si dát do patra horkou sprchu. Tam jsem byla opravdu dlouho a vybrečela litry slz, ale strašně mi to pomohlo. Tyhle emoce jsem u sebe zažila poprvé a docela mě to vyděsilo, to už mi opravdu ze všeho začíná hrabat? Nicméně po tom co jsem se uklidnila a šla dolu, jsem zjistila, že si děti spokojeně leží na gauči, partner jim připravuje umělé mléko a všichni žijí. S partnerem jsem si o tom promluvili, co se vlastně stalo, co byl ten spouštěč toho a do teď nevím. Asi se ve mně za ty dva měsíce všechno nahromadilo a dětský pláč byl to poslední, co jsem mohla vydržet a všechno to prostě muselo ven.

Druhé zhroucení přišlo za další dva nebo tři měsíce později. Děti byly zvyklé spát přes den v kočárku, dopoledne i odpoledne. Když bylo hezky, chodila jsem s nimi na dlouhé procházky, které jsem měla moc ráda, když jsem se necítila nejlépe, nebo na to úplně nebylo počasí, jezdila jsem s kočárkem jen po zahradě a snažila se děti uspat. Ten den byl na houby už od rána, nic mi nešlo, všechno mi padalo a děti jakoby moji nervozitu cítily a nedaly mi nic zadarmo. Venku foukal studený vítr a já dělala s kočárem po zahradě velké kruhy. Normálně bych kočár odstavila u okna a šla třeba vařit, uklízet, nebo si šla prostě číst. Ale dneska bylo všechno jinak a všechno špatně, já jezdila s kočárem pořád dál, protože mě přepadala strašná panika. Pořád jsem si říkala, že se nesmí hlavně vzbudit, co budu dělat, když se probudí? Musela jsem vypadat jako blázen, jezdila jsem stále dokola, drncala jsem pořádně kočárem a odmítala jsem i jen na chvilku zastavit. Zasekla jsem se jako ten notebook, který jsem dávala jako příklad na začátku tohoto článku a jela jsem si pořád to svoje: nesmí se vzbudit, budou přetažený, budou brečet. Zase jsem byla přesvědčená, že nastal konec světa, že už to prostě nejde dál. Když jsem takhle jezdila asi hodinu, tak jsem sama sebe unavila a mozek mi začal zase pomalu fungovat. Tak a je ze mě asi fakt regulérní magor, řekla jsem si a odstavila jsem kočár u okna se stále spícíma dětma šla dovnitř.

Tyhle dvě zkušenosti mě naučily jednu důležitou věc: psychické vyčerpání nepřichází vždy s varováním. Někdy se prostě nahromadí tolik drobností, že stačí poslední kapka – dětský pláč, špatný den, pocit, že už nemáš z čeho brát – a tělo i hlava si řeknou dost. Neznamená to, že jsi slabá. Neznamená to, že selháváš. Znamená to jen, že jsi člověk, který dlouho fungoval na hraně.

Nedělej stejnou chybu jako já. Nehraj si na hrdinku, která všechno zvládne sama, protože "by měla". Nemusíš. A hlavně, nemáš to dělat sama. Kolem sebe máš pravděpodobně víc lidí, kteří by ti rádi pomohli, než si myslíš. Jen často nevědí, že tu pomoc potřebuješ. Maminky nejsou stroje. Nejsou naprogramované na nekonečný výkon. Jsou to lidé, kteří mají právo na pauzu, podporu, odpočinek i prostor. A když si o ten prostor řekneš včas, ušetříš si spoustu momentů, které by jinak dopadly stejně jako ty moje.

Váš text začíná právě zde. Klikněte a můžete začít psát. Sed ut perspiciatis unde omnis iste natus error sit voluptatem accusantium doloremque laudantium totam rem aperiam eaque ipsa quae ab illo inventore veritatis et quasi architecto beatae vitae dicta sunt explicabo nemo enim ipsam voluptatem.