Kojení jak jsem si nepředstavovala

Z porodnice jsem odcházela se dvěma dvoukilovýma dětma, Anetkou a Ondrou, s poučkou, že se doma musím pořádně rozkojit, s pocitem, že to zvládnu, a s kloboučkem na kojení. Anetka měla od začátku problém s přisátím a musela být dokrmovaná stříkačkou. Kdybych tehdy tušila, jak moc mě ten klobouček bude v následujících dnech vytáčet k nepříčetnosti, vyhodila bych ho z okna už v porodnici.

V počátcích kojení jsem byla dost zmatená. Ani na chvíli jsem neuvažovala o tom kojit dvě děti najednou, jak mi radily zkušené mámy dvojčat na všech možných fórech. Já jsem byla ráda, že zvládnu jedno. Ale po pár pokusech jsem si říkala, že to asi nebude tak hrozné. Vesele jsem si doma kojila, střídala děti a střídala naději s panikou… a studenou sprchu jsem dostala až u pediatričky.

Ta nám do průkazek napsala, že děti hubnou, že jsou nepřiměřeně živené a že musíme přidat umělou výživu. A tam se mi definitivně rozpadla představa, že kojení je něco, co "prostě přijde samo".

Do teď si pamatuju, jak se mi v ordinaci chtělo brečet. Tady poprvé jsem měla pocit, že jsem naprosto k ničemu. Ani vlastní děti nedokážu nakrmit. A to je máme pár dní. V hlavě mi běželo jediné: ,,Jestli se ty děti dožijí aspoň půl roku, bude to úspěch? To prostě nedám."
A začala panika.

V dobré víře jsme si domluvili schůzku s laktační poradkyní. Chtěla jsem pochopit, co dělám špatně, co zlepšit, jak to celé uchopit. Ukázala jsem jí, jak kojím, jak se každé dítě přisaje (nebo spíš nepřisaje), a taky jsem jí ukázala, jak jsem z toho úplně v háji. Čekala jsem spoustu rad, tipů, triků, možná i nějaké to kouzlo, které mi konečně pomůže. Myslela jsem, že odejdu s pocitem, že jsem se to konečně naučila.

Jenže laktační poradkyně mě překvapila výrokem, který jsem tehdy vůbec nečekala: že být na mém místě, dávno by to vzdala. Že mám z toho akorát nervy, že se trápím, a že by doporučila nasadit umělou výživu a nestresovat se.
V tu dobu jsem jí měla věřit. Měla jsem si oddechnout, říct si, že to není moje selhání, ale prostě realita. Jenže já ji místo toho zavrhla a ještě víc se začala trápit. V hlavě mi běželo jen to, že jsem špatná matka. A tím začal ten pravý kolotoč s kojením.

Museli jsme si zapůjčit váhu pro novorozence. Vážili jsme každé dítě před kojením, po kojení, převáželi počůrané plínky a všechno zapisovali do tabulky.
Zaprvé jsem tomu pořádně nerozuměla.
Zadruhé mě to stresovalo ještě víc.
A zatřetí — místo toho, abych se vzpamatovávala z císařského řezu a nechala svoje tělo hojit, jsem neustále někde běhala s váhou, nebo s dítětem, nebo s plínou. Vážila jsem jedno, pak druhé, pak plínky, pak připravovala další umělé mléko, protože bylo potřeba je kojit každé tři hodiny… a mezi tím jsem se snažila nezhroutit. 

Myslím, že můj partner v tu chvíli ukázal opravdu hodnou dávku odvahy. Protože já jsem mezitím mezi všemi těmi činnostmi brečela, pak se zase smála, protože se mi něco povedlo, a o pár minut později jsem to znovu obrečela, protože jsem třeba zapomněla zvážit plínu a hodila ji rovnou do popelnice. A hned jsem měla pocit, že jsem fakt neschopná.

Byla jsem jak emoční ping‑pong: slzy – úsměv – panika – naděje – zhroucení – a zase dokola.
A víte co? Partner neutekl.
Statečně se mnou převažoval děti, plíny, zapisoval čísla, nechápavě na mě koukal, když jsem opět brečela, a dělal, že je všechno v pořádku, i když si podle mě sám říkal, že jsem už zešílela.

Ondra byl navíc jedno z těch dětí, které si vypijí svoji dávku sunaru a část z ní během pár vteřin zase vyzvrací. Jestli jste nikdy neviděli pořádně zvracet miminko, kterému je pár dní, vypadá to tak, že mu to vystříkne pusou i nosem zároveň. V tu chvíli se musí běžet pro odsávačku a rychle mu odsát zbytky mléka z nosu. A dítě vám u toho "pomáhá" tím, že křičí tak, že máte pocit, že se vám zastaví srdce. A vy panikaříte ještě víc, protože máte strach, že se vám před očima dusí vlastní syn.

Tohle je třeba jedna z věcí, které bych nikdy neudělala, kdybych mohla vrátit čas. Ta pitomá malá váha mi přinesla jen samé trápení a probrečené chvíle. Stejně to netrvalo dlouho a váhu jsme vrátili tam, kde jsme ji půjčili a vykašlali se na veškeré vážení a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v dosavadním životě našich dětí. Možná jsem s postupem času mohla říct naší paní pediatričce, že by mohla s čerstvými rodičkami trochu něžněji řešit toto téma, protože mě třeba během pár okamžiků zvládla vynervovat na nejvyšší míru, přitom jen stačilo zastavit se, lépe to vysvětlit a hlavně uklidnit. Ačkoliv je to podle mě jedna z nejlepších pediatriček, co jsme mohli vybrat, mnohokrát nám pomohla s vážným problémem jednoho nebo druhého dítěte. Toto se ji úplně nepovedlo.

Hodněkrát jsem se s naší pediatričkou ještě nedokázala dohodnout na tom, jak děti krmit. Neustále mi opakovala, že musím krmit přesně po třech hodinách. Bez zmeškání. Bez výjimek. A tak jsem měla nastavený budík co tři hodiny a poctivě, ve dne v noci, jsem je krmila.

U dvojčat je to docela zdlouhavý proces: obě děti přebalit, nakrmit, nechat odříhnout, případně převléknout, pokud došlo k nějaké nehodě. V noci mi tyhle činnosti trvaly klidně celou hodinu. A za dvě hodiny znovu, abych dodržela harmonogram paní doktorky.

Co na tom záleželo, že jsem jí opakovala, že ty děti spí. Že je po třech hodinách budím, a že je vzbudit je skoro nadlidský výkon. S partnerem jsme o tom žertovali, že mají svoje "sunarové kóma", ve kterém absolutně nevnímají své okolí.

Po nějaké době jsem si řekla, že bych mohla být trochu rebel. Děti totiž přibývaly na váze šílenou rychlostí a po třech hodinách jsem je opravdu vzbudit nedokázala. Tak jsem začala krmit po čtyřech hodinách. A světe div se — nikdo neumřel, děti byly spokojené a já taky.

Pediatričce jsem o intervalech krmení pravdu neřekla. Vždycky jsem jí odkývala, že ano, po třech hodinách, a ona mě chválila, jak hezky děti tloustnou. A já jsem si v duchu říkala, že kdyby věděla, že spí čtyři hodiny v kuse, asi by omdlela.

A tohle byl první moment, kdy jsem pochopila, že naše děti opravdu nejsou podle příruček. Že si jedou svůj vlastní rytmus, svoje vlastní potřeby a svoje vlastní tempo — a že je úplně v pořádku, když se tomu přizpůsobíme my, ne tabulky.

A já jsem ze sebe měla konečně dobrý pocit. Poprvé od porodu.
Pocit, že jsem něco udělala dobře.
Že možná nejsem tak špatná, jak jsem si celou dobu připadala.
Že to třeba všichni nějak dáme.

Byla to malá vzpoura proti "správným postupům", ale pro mě obrovský krok k tomu, abych začala věřit sama sobě. A že moje intuice má taky co říct.