Jak jsem zjistila, že čekáme dvojčata a jak jsem to nezvládla podle příruček

Kdyby mi někdo před lety řekl, že budu máma dvojčat, asi bych se zasmála a mávla rukou. My jsme s partnerem o dvojčatech totiž dlouho jen žertovali. Takové to: "Haha, představ si, že budeme mít rovnou dvě." Nebo když jsem mu ukázala dvě čárky na těhotenském testu, tak se zeptal ,,Dvě čárky, to znamená, že tam jsou dvě?"
A vesmír si to zjevně zapsal do poznámek.

Když mi to lékař oznámil, byla jsem přesvědčená, že se spletl, že prostě špatně kouká a moc jsem mu nevěřila.
Ale ne.
Byly tam. Dvě. Dvě malé fazolky, které měly během pár sekund převrátit můj dosavadní život vzhůru nohama. Když jsem odcházela z ordinace, pořád jsem měla v hlavě tu představu, kterou jsem si malovala už nějakou dobu: já, partner a naše jedno miminko. Dokonalá sehraná rodinka, která vše zvládá levou zadní. Ale tahle představa se okamžitě rozplynula a já jsem si v tu chvíli řekla jediné ,,Tak to jsem v háji".

V tu chvíli jsem byla přesně ten typ člověka, který si řekne:
"Dobře. Dvojčata. To dáme. Stačí si o tom něco přečíst."

A tak jsem četla.
A četla.
A četla.

Knihy, články, blogy, diskuzní fóra, odborné publikace… Teoreticky jsem byla připravená na všechno. Jenže realita? Ta si z mých příprav dělala srandu.

Když bych v té chvíli potkala svoje budoucí já, asi by se mi dost vysmálo. Protože nic v té chvíli nebylo vzdálenější, než realita od všech odborných knih. Moje dvojčata se totiž chovala všelijak — jen ne podle příruček. Zatímco já jsem se snažila držet doporučení, tabulek a "ověřených postupů", ony měly svoji hlavu.

Moje dvojčata měla svoji hlavu od úplného začátku. A mimochodem to dokázala i při příchodu na svět, kdy se rozhodla přijít nás pozdravit o celý měsíc dřív.
Večer předtím jsem si ještě spokojeně pochutnávala na svíčkové se šesti v jedné nejmenované restauraci. A zjevně jim to tak zachutnalo, že se rozhodly vykouknout na svět hned o pár hodin později.

Celou noc jsem nespala. Bolela mě záda tak, že jsem nevěděla, jak si lehnout, sednout, existovat. Převalovala jsem se, funěla, nadávala v duchu i nahlas, až jsem k ránu vzbudila partnera se slovy, že nutně potřebuju injekci na bolest. Ty záda fakt pekelně bolela.
A byla jsem si na sto procent jistá, že nerodím. Všichni přece říkali, že to poznám. Tak jo, věřila jsem jim.

Jenže po příjmu na oddělení v nemocnici jsem zjistila, že jsem se mýlila. A ne málo.
Zatímco já jsem byla přesvědčená, že mám "jen" bolavá záda a potřebu spánku, realita byla taková, že jsem byla účastníkem svého vlastního rozjetého porodu.
A moje děti? Ty si jely podle svého.
Příručky nepříručky.

Když jsme asi po pěti dnech opouštěli porodnici, říkala jsem si, že by matky neměli z porodnice propouštět bez manuálu ke svým vlastním potomkům. Kolikrát mi hlavou proběhlo, že jsem fakt špatná máma, protože mi dítě jakou dobu brečí a já prostě nevím proč. Nerozumím mu, dělám všechno podle příručky, zaručených rad z Modrého koníka a prostě nefunguje nic. Až postupem času jsem si sama musela přijít na to, že žádná máma není špatná, dělá pro své dítě to, co v té chvíli vyhodnotí za nejlepší a dělá co umí. 

Někde jsem kdysi zaslechla, že na to úplně nejhorší z prvních týdnů po narození dítěte člověk prý rychle zapomene. Že mozek má jakýsi obranný mechanismus, který tyhle vzpomínky prostě vymaže, aby se člověk nezbláznil. A musím říct — že tohle funguje. Já mám celé jedno dlouhé období dětí jako v mlze. Vím, že jsem tam byla, že jsem fungovala, že jsem nějak přežila… ale detaily? Ty se rozplynuly.
A možná je to dobře. Protože moje dvojčata se chovala všelijak, jen ne podle příruček. A kdybych si pamatovala úplně všechno, možná bych se dnes sama sobě divila, jak jsem to tehdy zvládla. Pojďme si dál probrat co mi pomohlo nebo nepomohlo tenhle šílený dvojčecí chaos přežít.