Den s dvojčaty

Náš neobyčejně obyčejný den s dvojčaty.

Kdybych měla popsat obyčejný den s dvojčaty jedním slovem, tak je to intenzivní. 

Většinou jsem se probudila pár vteřin předtím, než jedno z dětí vydalo první zvuk. A skoro vždycky to znamenalo, že do minuty se přidalo i to druhé. Ne proto, že by se domluvily, ale proto, že ticho bylo u dvojčat jen krátkým stavem mezi dvěma vlnami hluku. 

Ráno bylo logistickou disciplínou. Kdo dostal první pozornost? Kdo měl hlad? Kdo se jen nudil? A kdo křičel proto, že křičel ten druhý?

Zatímco jednou rukou jsem připravovala snídani, druhou jsem se snažila zabránit minimálně jednomu dítěti v tom, aby nespadlo, nerozsypalo jídlo nebo si nesundalo ponožky po páté za sebou. A v hlavě mi běžel seznam drobných povinností, které jsem chtěla zvládnout dřív, než se den definitivně rozběhl.

Každé ráno jsem měla plán, co budeme ten den dělat. To jsem byla ještě hodně naivni. Ve skutečnosti totiž často rozhodovala nálada dětí, počasí, nebo moje aktuální energie.

Vyjít s dvojčaty ven byla malá expedice. Náhradní oblečení. Plenky. Pití. Něco k jídlu. Vlhčené ubrousky, kterých nikdy nebylo dost, plíny a kočár. A hlavně – zjistit, jestli byli oba připravení spolupracovat alespoň prvních deset minut.

Byly dny, kdy všechno klapalo, kdy při procházce obě děti spaly a já si užívala čerstvého vzduchu a klidu při procházce mezi poli.. A pak byly dny, kdy jsem si říkala, že návrat domů po pěti minutách venku byl vlastně taky úspěch. Naše děti dlouhou dobu spaly dvakrát za den, asi hodinu dopoledne a když se zadařilo, tak třeba i dvě hodiny odpoledne. Vynechání jednoho spánku za den ale znamenalo peklo na zemi. A nejhorší bylo, když jeden spal a druhý ne, to jsem věděla, že jsou pro dnešek rozhozený a že je do večera nedám dohromady a nesjednotim.

Oběd u nás nebyl společenskou událostí. Byl strategickou operací. Jedno dítě jedlo pomalu. Druhé rychle. Jedno chtělo přidat. Druhé jídlo plivalo, nebo nespolupracovalo. A ideálně se to celé odehrávalo ve chvíli, kdy už byli oba unavení, ale ještě ne dost na to, aby usnuli. Několikrát se mi stalo, že jedno z dětí už bylo tak unavené, že mu padala hlava do talíře a usínalo skoro s plnou pusou. 

Poobědový spánek byl vždycky delší než dopolední ducnutí. Když se nestalo nic zvláštního, věděla jsem, že mám aspoň dvě hodiny pro sebe. Ze začátku jsem čas využívala na domácí práce, postupem času jsem se ale vrátila do práce. To bylo dětem asi třičtvrtě roku a já začala pracovat z domova a jeich odpolední spánek využívala na práci. Dvakrát do týdne chodila děti hlídat i mladá maminka s její dcerkou, takže jsem věděla, že když pracuju, je o dvojčata hezky postaráno a mají i kamarádku, se kterou si budou hrát.

Teď kdybych mohla vrátit čas, tak bych to neudělala. Děti rostou strašně rychle a lituji každé chvíle, kdy jsem s nima nebyla. I když byly na hlídání opravdu jen 2x za týden zhruba na 3 hodiny, stejně bych ráda vrátila čas a tu dobu trávila s nima. Sice jsem jim za vydělané peníze navíc mohla dobřát víc kvalitnějších věcí, ale teď vím, že jsem s návratem do práce opravdu spěchat neměla. Proto jestli se někdo rozmýšlí, zda se předčasně vrátit nebo ne, jestli vám můžu radit, užívejte si dětí, práce opravdu neuteče.

Odpoledne bývalo hlučné. Hraní. Smích. Hádky. Přetahování o hračky. Jeden chtěl to, co měl druhý – vždycky. Současně jsem se snažila být spravedlivá, vnímavá a klidná, i když jsem měla pocit, že mi docházejí baterky. Největší jistota byla jít ven. Chodili jsme spolu ven snad za každého počasí, když bylo ošklivo, tak jsme se zkrátka víc oblékli, dětí dostaly pláštěnky, gumáky a šly skákat do kaluží. Neměla jsem nějaké velké představy o tom, kam dojdeme, nebo co uvidíme. Věděla jsem, že se zastavíme u první kaluže, do které budou děti házet kamínky, máchat v ní klacíkem, nebo v ní poskakovat. Já jsem vlastně tyhle chvíle měla ráda. Nemusela jsem nic, vydržela jsem tam s nima stát klidně hodinu, dokud je to nepřestalo bavit a neposunuli jsme se o pár kroků dál.  Když jsme byli doma, když bylo venku extra hnusně, nebo kvůli nějaké nemoci, bylo to horší. To pak bylo doma opravdu hlučno a začala jsem využívat toho, že máme dům co má dvě patra. To jsme pak byli třeba hodinu v přízemí, když je to přestalo bavit, šli jsme do patra a světě div se. Dvojčata byla najednou jak v novém světě, jak kdyby hračky nahoře viděla poprvé a zase se na dlouho zabavila.

Večeře probíhala v podobném duchu jako oběd. Hodně jsem dbala na to, aby se děti naučily brzo jíst aspoň se lžičkou. Takže jsem se u každého jídla kousla, nandala jim to do misek, které se přicucly ke stolu a nemohly se převrhnout a jen koukala, jak se děti snaží jíst. Jasně, jídlo lítalo vzduchem, padalo na zem, patlaly si ho do vlasů, ale časem se mi to opravdu vrátilo a děti začaly být brzo samostané a schopné se najíst lžící bez mé pomoci.

Po večeři pak nastal zase menší chaos. Koupání, zuby, oblékání, zabralo nám to vždy poměrně dost času a popravdě, ne vždy jsem to měla uplně pod kontrolou. Ale na jednom jsem si zakládala, čas trávený spolu těsně před spaním. Každý večer jsem já nebo partner četli dětem pohádky. Ze začátku když byly děti hodně malé, nevydržely u celé pohádky v klidu, tak jsme si pak aspoň prohlíželi obrázky a vyprávěli si, co na nich je. Postupem času se naučily v klidu ležet a příbehy doslova hltaly. A Samozřejmě ty knihy musely být dvě. Každý si vybral jednu a z každé knihy jsme přečetli kapitolu, nebo dvě, aby to bylo spravedlivé.

Děti měly pokojíček společně a většinou když jsme je dávaly spát, tak se zachumlaly a usnuly. Byly ale dny, kdy něco nebylo v pořádku a děti protestovaly, plakaly, vylézaly z postýlek a začal menší boj, kdo vyhraje. 

A pak přišel ten moment. Ticho. Oba spali. Dívala jsem se na ně a v hlavě mi proběhl celý den. To, co jsem zvládla. To, co jsem nezvládla. To, co bych chtěla udělat jinak.

Obyčejný den s dvojčaty nebyl obyčejný. Byl plný extrémů, smíchu a vyčerpání. Lásky a frustrace. Pocitu, že nestíhám – a zároveň pocitu, že dělám to nejdůležitější na světě.

A zítra? Zítra by to celé začalo znovu. Jinak, ale stejně intenzivně.